Soutěžní právo 2: Co to je a proč by vás mělo zajímat

V minulém díle jsme si přiblížili, co je soutěžní právo a proč je důležité. Podívali jsme se na jeho historické souvislosti, základní principy a hlavní oblasti regulace. Zaměřili jsme se na kartelové dohody, které narušují hospodářskou soutěž tím, že snižují tlak na inovace a férové ceny. Vysvětlili jsme si, jaké typy dohod jsou zakázané, jak se posuzuje jejich škodlivost a kdy mohou být výjimečně povoleny. Dnes se budeme věnovat dalším klíčovým oblastem soutěžního práva – zákazu zneužití dominantního postavení a pravidlům pro spojování soutěžitelů.

Zneužití dominantního postavení: Co to znamená?

Dominantní postavení na trhu má firma, která je tak silná, že se může chovat nezávisle na konkurentech, zákaznících i dodavatelích. Dominantní postavení samo o sobě není nezákonné – problém nastává, pokud ho firma zneužije k omezení konkurence nebo poškození spotřebitelů.

Jak poznáme, že má firma dominantní postavení?
Zda má firma dominantní postavení, se posuzuje podle několika faktorů, zejména:

• Podílu na trhu – obecně platí, že pokud firma ovládá více než 40 % trhu, může být považována za dominantní.‍
• Překážek vstupu na trh – čím těžší je pro nové konkurenty vstoupit na trh, tím silnější může být dominance existující firmy.‍
• Chování firmy vůči konkurentům – pokud si firma může dovolit ignorovat konkurenci a diktovat podmínky na trhu, svědčí to o jejím dominantním postavení.

Jaké praktiky mohou být zneužitím dominance?
Zneužití dominantního postavení může mít různé podoby. Mezi typické zakázané praktiky patří:

• Dumpingové ceny – firma prodává pod náklady, aby vytlačila konkurenci z trhu a následně mohla ceny znovu zvýšit.‍
• Odmítnutí dodávek – firma odmítá prodávat své zboží nebo služby určitým odběratelům, čímž omezuje jejich podnikání.‍
• Vázání produktů – odběratel je nucen zakoupit další produkt jako podmínku pro získání hlavního produktu.‍
• Vynucování nepřiměřených smluvních podmínek – dominantní firma vnucuje zákazníkům nebo dodavatelům jednostranně výhodné podmínky.‍
• Omezování přístupu ke klíčovým zdrojům – pokud firma kontroluje například jedinou infrastrukturu (např. síť plynovodů nebo telekomunikací) a odmítá ji zpřístupnit konkurentům.

Na rozdíl od kartelových dohod vychází zneužití dominantního postavení ze silné tržní pozice dané firmy. Chování, které je u běžné společnosti legální, může být u dominantního hráče nezákonné, protože nese větší odpovědnost za férovou soutěž a jeho jednání má zásadní dopad na trh. Svým chováním může totiž dominantní firma ovlivňovat vstup nových soutěžitelů na trh, ceny zboží i obchodní podmínky.

Spojování soutěžitelů

Spojování soutěžitelů (fúze a akvizice) je běžnou součástí podnikání. Firmy se mohou spojovat, aby rozšířily svou působnost, zlepšily efektivitu nebo získaly nové technologie. Pokud se ale spojují přímí konkurenti, dvě významné firmy na navázaných trzích nebo pokud dominantní hráč koupí menšího, ale inovativního konkurenta, může to narušit hospodářskou soutěž a poškodit trh.

Například:

• Spojení dvou hlavních konkurentů může snížit konkurenci a vést k vyšším cenám pro zákazníky.‍
• Sloučení dominantního dodavatele s odběratelem může znevýhodnit konkurenty, kteří ztratí přístup k důležitým vstupům.‍
• Koupě inovativního startupu dominantní firmou může zamezit budoucí inovaci produktů nebo služeb (např. velká farmaceutická firma koupí menší startup vyvíjející inovativní léčivo a zastaví jeho další vývoj, aby si udržela své postavení).

Právě proto podléhají větší transakce kontrole soutěžních úřadů, které posuzují, zda spojení nepovede k omezení hospodářské soutěže a nepoškodí spotřebitele. Před plánovaným spojením musí soutěžitelé notifikovat příslušné soutěžní autority – buď národní soutěžní úřad (u nás Úřad pro ochranu hospodářské soutěže), nebo Evropskou komisi.

Která spojení soutěžitelů podléhají kontrole?‍

Evropská komise posuzuje pouze velká spojení, která mají dopad na jednotný trh. Jinými slovy, musí se jednat o transakce, kde spojující se firmy dosahují významného obratu jak v rámci celé EU, tak v několika členských státech.

Pokud spojení nemá unijní rozměr, může ale spadnout pod dohled soutěžních úřadů členských států. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže posuzuje pouze větší spojení, která splňují stanovené obratové limity. Typicky jde o případy, kdy spojující se firmy dosáhly v ČR nebo celosvětově určitého minimálního obratu. Menší spojení, která nemají významný dopad na trh nepodléhají kontrole vůbec.

Spojení soutěžitelů nemusí být jen sloučení dvou firem. Za spojení soutěžitelů se považuje každá transakce, která zakládá trvalou či dlouhodobou změnu struktury trhu. Tedy, i pokud jeden ze společníků prodá svůj podíl druhému, čímž mu umožní převzít plnou kontrolu nad firmou. Před každým významným spojením se proto vyplatí poradit se s odborníkem.

Jaké sankce hrozí za porušení hospodářské soutěže?

Sankce za porušení hospodářské soutěže patří mezi nejpřísnější. Soutěžní úřady mohou udělit pokutu až do výše 10 % celosvětového ročního obratu firmy a poškození zákazníci či konkurenti se mohou domáhat náhrady škody. V některých případech může hrozit i osobní odpovědnost manažerů nebo trestní postihy, přestože ty se v praxi téměř neuplatňují – pravděpodobně by muselo jít o mimořádně závažný případ. Statistiky však zároveň ukazují, že většina kartelových dohod zůstává neodhalena.

Pokračování příště

V příštím díle si ukážeme konkrétní případy protisoutěžního jednání. Náš seriál vám poskytne základní přehled o fungování soutěžního práva a pomůže vám rozpoznat situace, kdy je na čase oslovit experta ke zhodnocení rizik nebo nastavení spolupráce.